Skládáme tady dlouhé básně,
jak je nám s babičkami krásně,
ale bez drahého dědečka,
nebylo by mamičky a tatíčka.

Když svět září pohodou,
když jdeš s dobrou náladou,
když vše tváří se pozitivně,
když necítíš se uvnitř divně,
když štěstí život rozzáří,
když máš úsměv na tváři,

Býváš sám, zmatený, unavený.
Myslíš, že při Tobě nikdo není?
Tak pořádně se podívej,
lidem kolem šanci dej.
Aby se k Tobě mohli přiblížit,
v Tvém životě Tě posílit.
Až si je k sobě připustíš,
že nejsi sám, teprve pochopíš.

Babičko moje, s bílými vlásky,
ani nevíš, kolik k tobě cítím lásky.
I když už jsi samá vráska,
já vidím, že jsi stále kráska.
Mé srdce vždy šťastné bývá,
když má pusa Tě na tvář líbá.
Babičko moje, máš srdce velké,
říkám si, kolik je v něm lásky celkem.
Jsi pro mě nádherným, velikým člověkem,...

Přemýšlíš, co vše je žena...
Jasné je, že nebývá němá!
Vypnuté myšlení snad nikdy nemá,
svoji rodinu za nic na světě nedá.
Když něco děje se, má sílu jak slon,
k okamžité pomoci mívá sklon.
Své srdce chce dát tomu pravému,
pořád věří, o lásce, pravidlu starému.
Chtěla by prince na bílém koni,...

Když v týdnu jsou jen dva dny volna,
ty užívat chceš si je zvolna.
Však úklidu doma existuje norma,
a na pečení vždy nějaká forma.
Ty zrovna nechceš, ale víš, že bys měl,
práce chce, abys na víkend zapomněl.
To je ale jen tvoje volba,
zda bude klid nebo hoňba.
Nenech se tou prací zlákat,
o víkend se máš prostě flákat.

Co je vlastně básnička,
stačí skládat k sobě slovíčka,
zapojit svoji fantazii,
někdy stačí hledat v historii.

Neberte ji vždy zcela vážně,
ač zní to někdy velmi krásně,
nemusí být založena na pravdě,
záleží pouze na její úpravě.

Vložit do ni lze tajné přání,
nebo své životní lásky vyznání,...

Spadl si mi do cesty,
chtěla jsem sbírat,
tak mě to lákalo,
však nechci se shýbat.
Nejsi zlato ani drahý kamení,
nevím, co z toho pak pramení.
Sílu jsem rozdala,
už mi dochází,
ten kdo nic nedává,
ten tu neschází.
Když sbírat nebudu,
vyhnu se nesnázím,
na další náhodu,
už prosté nesázím.

Co jedna kytka zmůže?
Tak řekněme si, třeba růže ...
Bolest, když bodne ti trn do kůže.
Radost, když přijde k tobě od muže.
Kytka, které krásnější není,
její vůně provází snění,
když vidím ji, mívám chvění.
Kytka, které když si nevážíš,
mnoho bolesti si odnášíš.

Jako rodiče jste nás vedli životem,
společně s vámi šli jsme krok za krokem.
Z malých dětí jsou teď větší,
těžko říct, zda je to lepší.
Jste nám podporou, pomocnou rukou,
stále koukáte, kam naše kroky půjdou.
Když nevíme, jak jít dál, pro nás jste tu,
koukáte, zda se máme k světu.

Ztrácím se ve světě velkém,
není to ale mým věkem.
Ztrácím se sama v sobě,
hledám se v téhle době.
Ztrácím i nacházím radosti,
někdy ji nemám za dosti.
Jsme rozmazlené bytosti,
nosíme v sobě hrdosti.
Ztrácím se i v těch co znám,
i když jsou to jediné co mám.

I málo je někdy mnoho,
vem si, co zmůže jedno slovo.
I z mála jde hodně dostat,
i z trošky jde hodně rozdat.
Važ si svého mála,
važ si toho, kdo dává.

Mám za manžela flegmatika,
nedostanu z něj nic jiného,
neuhodnete co mi nejvíce říká,
žití s ním není nic snadného.

V kolik budem vstávat ráno? Nevím.
Děti mají hotové věci do školy? Nevím.
Mají v pokojíku uklizeno? Nevím.
Snad mají napsané domácí úkoly. Nevím?

V práci budeš dlouho? Nevím....

Křičím - ty neslyšíš,
doufám, že na mě to uvidíš,
netušíš jaký nesu si svůj kříž,
až jednou padnu, možná ho uvidíš.
Chci a přeji si odhodit tu svou tíž,
jenomže nevím jak, ty snad víš?
V hloubi duše věřím, že se probudíš,
a jak nadechnout se mám, poradíš.
Nejvíc bolí, když se mnou se nebavíš,
veškeré odhodlání mé tím odradíš.

Život je zvláštní, nevyzpytatelný,
co bychom dělali, kdyby byl stejný?
Život je zvláštní, má své kouzlo,
do srdce vstoupilo, do hlavy vklouzlo.
Život je zážitek největších rozměrů,
nejhezčí bývá ten plný úsměvů.

Dnes bude tichá domácnost,
prý jsem to hrozně zvoral,
manželka má toho dost,
babičku jsem totiž prodal!

Byla s námi mnoho let,
peníze jsou velmi třeba,
nešlo již více otálet,
manželka to časem vstřebá.

Nemějte mě za pitomce,
na další splátky nemám,
zamítnutý úvěr v bance,
naši vilu a bazén nedám!...

Když Lenka s Klárkou naše děti učí,
jsou děti spokojené, nikdo neruší.
Protože je hodně rády mají,
sedí tiše, ani nedutají.
Lenka s Klárkou vědomosti mají,
bez nátlaku je dětem předávají.
Děti hltaj každou větu,
vidíme, jak maj se k světu.
Tahle dvojka to je radost,
rodiče nemají žádnou starost.

Věci se nemění, jen pro nic za nic,
není to tak, že králík je zajíc.
Vždyť přece jen máme vždy navíc.
Síla osudu, bere nás za ruku,
jenže v něm nemáme žádnou záruku.
Silou se vzpíráme, taháme otěže,
i když ho přeperem, neznáme vítěze.
Vždyť jedno vyhrání není výsledkem,
nakonec ortel svůj, stejně si vyslechnem....

Všimni si jak samota bolí,
jak tunové závaží na duši si hoví.
Stlačuje štěstí, utlačuje radost,
celé to závaží je smutek a starost.
Přistane jak pírko, pak těžké je velice,
sundat nejde, váží kil tisíce.
Duše utlačena, a v srdci prázdno,
v hlavě myšlenka, jaké asi je krásno?
Přání velké máš, malé obejmutí,
nesplní se ti, když se k němu nutí. ...

Plují si po nebi, jen tak se prohání,
kdo ví, zda mají nějaké poslání.
Někdy mě napadá, jestli třeba žijí,
zda když hřmí, se doopravdy bijí.
Mění se v obrázky, přináší otázky,
nejhezčí bývají vždy během procházky.
Mezi nimi se prodírá Sluníčko,
někdy je jich moc a jindy maličko.
Podle čeho asi mění si barvy,
proč občas padají z nich sněhu haldy.

Přemýšlím, jak velké je nebe,
nad hlavou mou je, zná mě i Tebe.
Přemýšlím nad věcmi, co jsou záhadné,
kdejaká představa mě k nim napadne.
Proč ono to nebe vlastně nespadne?
Přemýšlím nad nebem, však dole je zem,
ať kam chceme se vydáme, tak pořád jdem.
Však mezi nimi je ten vzduch, co dýcháme...

Na baru sedím už zcela sám,
nebudu tu již píti dál,
domů se svižně vydám,
ze škarpy se párkrát zvedám.
Doma otevřu si lahváče,
k telce usednu do gauče,
program volím náhodně,
stejně tam je vše o ho*ně.
Možná není ta správná chvíle,
vzít si k tomu 3D brýle,
umocní to z filmu zážitek,...

Jára Cimrman měl myšlenku absolutního rýmu,
snad z toho při čtení, nedostanete rýmu.
Do Českého nebe pošleme mu díky, od nás,
za skvělé hry, písně a moudra, pro nás.
Cimrman v říši hudby skládal mnoho,
nejen operet dochovalo se mnoho.
Němý Bobeš, ač se tak název tváří, není žádná pohádka,
ale Dlouhý, Široký a Krátkozraký...

Proč přivezli mi právě sem,
s tím bledým výrazem?
Zle mi bylo trochu,
asi z nedostatku vzduchu.
Cítil jsem se svěží,
jen dýchal jsem stěží.
Drahá lůžka tu asi mají,
že na patologii mi dají.
Cítím se prostě skvěle,
astmatik a albín v jednom těle.

Co máme v životě zadarmo,
bereme často nadarmo.
Úsměv, smích a objímání,
když chceš, tak jsou k mání.
Jen přiznej si, co ti brání,
v jejich denním užívání.
Dobře víme, co je hodně,
jak rychle se chodí po dně.
Možná by se jen tak zdálo,
že je všeho kolem málo.
Zadarmo jsou přátelé a vzpomínky,
neměl bys měnit je za drahé kamínky.
Co je lehké jako vánek, ...

Nejvíce si přejeme,
to čeho máme málo,
často nevidíme,
co krásného se nám stalo.
Povinnosti stavíme jako prioritu,
zaryti jsme do denního koloritu.
Přejeme si klid,
ale stále spěcháme,
jak pak můžeme ho mít,
když na správný pocit nedáme.
Vypěstovat radost,
jak nejvzácnější rostlinu,
hýčkat ji a rozvíjet ...

Smutno, když tě něco nenaplní,
smutno, když energie není.
Smutno, když hlava očekává,
ale život navíc nic nedává.
Lépe bude tobě až,
řekneš hlavě tohle smaž!
I když myslíš, nejsi sama,
jen se svýma myšlenkama.
Mysli na to kolik zvládáš,
kolik lidem kolem dáváš.
Mysli na to opačně,
budeš se mít zázračně.

Jak spoutat smutek,
kdo ví, zda by stejně neutek.
Jak spoutat rozpoložení,
žádný zámek pro to není.
Jaký zámek všechno zamyká,
jaký zámek používá necita?
Jak spoutat smutek,
jak zastavit cítění,
co dělat, aby utek,
nebyl už k vidění.

Vidím Tě v dobrém,
ty sebe se špatnou duší,
kdo z nás má pravdu,
kdo jak to je jen tuší?
Kolik dobrého jedno špatné ruší?
Kolik špatného dělá černou duši?
V moři neznalosti
procházíme světem,
člověka nepoznáš
jen tak letem.
Někdo dá na první dojem,
u jiného jsou léta názoru zdrojem.
No a co, když pravda je jen relativní pojem.

Na obloze hodiny se skryly
- zaspal jsem.
Abychom samotní tu nebyli
- napsal jsem.
Snad někdy tu spokojení žili
- doufal jsem.
Kde jsou Ti, co z nich zbyli
- volal jsem.
Jsme tu od toho, abychom žili
- poznal jsem.
Pár řádků, co v hlavě byly
- zapsal jsem.